NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 308.

Předražování. I trestné činy proti cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. z. přikázány jsou soudům lichevním.
(Rozh. ze dne 11. prosince 1920, Kr I 418/20.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku lichevního soudu u zemského trestního soudu v Praze ze dne 31. března 1920, jímž byl uznán vinným přestupkem podle § 20 odst. 1 cís. nař. ze 24. března 1917 čís. 131 ř. z. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost vytýká, že pro tuto záležitost nebyl lichevní soud příslušným, a dovozuje že § 1 nařízení ze dne 11. listopadu 1919, čís. 596 sb. z. a n., vydaného na základě § 1 odst. 2 zákona ze dne 17. října 1919, č. 567 sb. z. a n., přikázány byly pravomoci soudů lichevních, nehledíc k trestným činům proti § 33 nařízení ze dne 27. června 1919, čís. 354 sb. z. a n., výslovně pouze trestné činy proti zákonu ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. Že zákon vylučuje příslušnost lichevních soudů pro trestné činy, spáchané dříve, tedy zejména trestné činy proti cís. nařízení ze dne 24. března 1917, č. 131 ř. z., je prý patrno z ustanovení § 25 zákona ze dne 17. října 1919, č. 568 sb. z. a n., dle něhož ustanovení tohoto zákona lze na činy, dříve spáchané, použiti jen tehdy, páchá-li se i nadále neb opakuje-li se po začátku působnosti tohoto zákona činnost nebo čin, jenž byl trestným podle ustanovení dříve platných. Ustanovení § 30 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 567 sb. z. a n., dle něhož zákon tento nabyl účinnosti i při trestných činech, spáchaných dříve, avšak po 28. říjnu 1918, pokud nedošlo k rozhodnutí první stolice, nepřikládá stížnost významu, jelikož prý by tím vzešel rozpor mezi tímto ustanovením a předpisem § 1 odstavec 2 téhož zákona, jehož prý ale u zákona předpokládati nelze, pak ale prý nutno míti za to, že příslušnost lichevních soudů upravuje jakožto ustanovení specielní pouze § 1 odst. 2 cit. zák. (a ve spojení s ním arci § 1 nařízení ze dne 11. listopadu 1919, čís. 596 sb. z. a n.), kdežto § 30 upravuje prý účinnost zákona v jiném, ve stížnosti blíže naznačeném ohledu. Konečně míní zmateční stížnost, že by spočívala jakási, jí rovněž blíže nevysvětlená anomalie v tom, by lichevní soudy, které jsou povolány souditi trestné činy proti novému zákonu o trestání válečné lichvy, soudily také trestné činy proti starším předpisům, upravujícím stihání lichvy válečné. Zmateční stížnost, které vzhledem k ustanovení § 14 odstavec 3 zák. ze dne 17. října, 1919, čís. 567 sb. z. a n. formální přípustnosti upříti nelze, není oprávněna. Dle § 1 lit. a) nařízení ze dne 11. listopadu 1919, čís. 596 sb. z. a n. jsou arciť pravomoci lichevních soudů přikázány trestné činy proti zákonu ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., dále proti § 33 nařízení ze dne 27. června 1919, čís. 354 sb. z. a n. O cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. z. se § 1 cit. nařízení výslovně nezmiňuje, přes to však dlužno míti za to, že i trestné činy, proti němu spáchané, podléhají pravomoci soudů lichevních. Nehledě ke znění prvního odstavce § 1 zákona ze dne 17. října 1919, č. 567 sb. z. a n., na který těsně navazuje shora citovaný druhý odstavec téhož §, a dle něhož přikazuje se soudům lichevním trestní řízení pro činy proti zákonům nebo nařízením, vydaným od počátku války k tomu konci, by zásobování obyvatelstva bylo zabezpečeno a předražování zabráněno, je pro posouzení otázky směrodatným jedině shora citovaný předpis § 30. zákona čís. 567 sb. z. a n., který nepřipouští pochybnosti o tom, že příslušnosti lichevních soudů podléhají i trestné činy proti předpisům o stihání válečné lichvy, spáchané v době po 28. říjnu 1918 a před 7. listopadem 1919, pokud nedošlo k rozhodnutí prvé stolice. Znění § 1 lit. a) nařízení, čís. 596, že totiž v něm citován je pouze zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. dá se vysvětliti tím, že článkem 1. tohoto zákona byla mimo jiné zrušena i ustanovení cís. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. z., pokud odporovala ustanovením zákona, že se tudíž jevilo zbytečným, uváděti v cit. § 1 nařízení i toto zásadně zrušené cís. nařízení. Tím však neměla a ani nemohla býti vyloučena příslušnost lichevních soudů pro takové trestné činy, které podléhajíce vzhledem k době, kdy spáchány byly, dle čl. IX. uvoz. zák. k tr. z. až na výjimku dle § 25 zák. o stihání válečné lichvy čís. 568 sb. z. a n. po stránce hmotně právní mírnějším trestním ustanovením cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. z., podrobeny jsou příslušnosti lichevních soudů jasným předpisem zákonným, shora citovaným § 30. zákona č. 567 sb. z. a n. S tohoto hlediska není zmateční stížnost na místě ani, pokud se dovolává výjimečného ustanovení § 25 zákona o trestání válečné lichvy, neboť ono se dotýká výlučně hmotně- právní stránky stihání trestných činů, spáchaných z části před začátkem působnosti zákona toho, z části po něm. Zároveň však pozbývají tím, co zde řečeno bylo, půdy také pochybnosti, spočívající dle zmateční stížnosti na domnělém rozporu mezi ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 567 sb. z. a n. na straně jedné a § 30 téhož zákona na straně druhé, stejně jako bezpředmětnou stává se tím i výtka anomalie, stížností rovněž zdůrazňovaná.

Citace:

Čís. 308. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 424-426.