NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 175.

Skutkovou podstatu zločinu veřejného násilí dle § 93 tr. z. tvoří každé omezování nápadného v užívání jeho osobní svobody, leč by bylo tak nepatrným, že by překážky mohly býti kýmkoliv beze všeho přemoženy, a leč by bylo omezeno na dobu tak krátkou, že by pro své rychlé pominutí jako takové nebylo ani pociťováno.
(Rozh. ze dne 22. dubna 1920, Kr II 15/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Jana A. do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 29. prosince 1919, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí dle § 93 tr. z.
Důvody:
Soud nalézací zjistil, že obžalovaný, když ho Terezie N. dne 10. srpna 1919 přistihla u potoka při chytání ryb, a již z dálky a to se své louky, která se nachází na blízku, mu domlouvala, že jí rybáři pošlapáním trávy a rýpáním v zemi při hledání červíků dělají na louce velkou škodu, se na ni osopil, že on to nedělá, a po dalším jejím domlouvání k ní ihned přiskočil, zasadil jí pěstí dvě rány do hlavy, takže, ztrativši na chvíli vědomí, svalila se na zem, načež ji obžalovaný, drže ji, vlekl s louky asi 24 kroků až k potoku, kde ji strhl až přes kotníky do bahna, pak ale když volala o pomoc děvče Márinku, ji ihned pustil. Sám obžalovaný doznal, že N-ovou, ježto mu stále nadávala, snažil se strhnout do potoka, by ji za nadávky ztrestal, že ji však ihned pustil, a připouští v zmateční stížnosti, že N-ovou »ztěžoval ve volném pohybu« tím, že ji táhl za ruku. Zmateční stížnost obžalovaného uplatňuje proti odsouzení jeho pro zločin dle § 93 tr. z. důvod zmatečnosti dle čísla 9 lit. a) § 281 tr. ř., dovozujíc, že omezení osobní svobody ve smyslu § 93 tr. z. vyžaduje, nestalo-li se uzavřením, nýbrž jiným způsobem, by tento jiný způsob omezování kvalitativně blížil se uzavření, čili, by omezení to rovnalo se uzavření v nějaké místnosti. Tomuto stanovisku dlužno přisvědčiti, že omezení osobní svobody, by nabylo zločinné povahy ve smyslu § 93 tr. z., nesmí býti tak nepatrným, že překážky, osobní svobodě kladené, mohou kýmkoliv býti beze všeho přemoženy a že nesmí býti omezeno na dobu tak krátkou, by omezení pro své rychlé pominutí nebylo jako takové ani pociťováno. Jinak však stačí ke skutkové podstatě § 93 tr. z., pokud není založena svémocným uzavřením, po stránce objektivní každékoliv jednání, jímž osoba, nad kterouž pachateli nepřísluší podle zákonů moc, a již pachatel nemá důvodu pokládati za zločince nebo člověka škodlivého nebo nebezpečného, omezována je v užívání své osobní svobody, zejména tedy ve volnosti pohybu a ve výkonu vlastní volby místa pobytu. Dle této definice však nemůže býti pochybno, že zjištěné jednání obžalovaného — správně bylo soudem nalézacím podřaděno zákonu, neboť obžalovaný, drže Terezii N. za ruku, vlekl ji proti její vůli s louky na vzdálenost asi 24 kroků k potoku, kdež ji strhl až nad kotníky do bahna, a je dále zjištěno, že N-ová byla proti obžalovanému takřka bezbranná a ve svém volném pohybu na delší dobu a úplně obmezena. Jednání obžalovaného oproti osobní svobodě Terezie N. tudíž nikterak nebylo prosto oné intensity, jíž se ku skutkové podstatě § 93 tr. z. vyžaduje, i nelze proto uznati rozsudek za právně mylný.

Citace:

X.. Přeložení. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1924, svazek/ročník 6, číslo/sešit 2, s. 23-23.