NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 135.

I předražování dle § 20 č. 2 a), b) cís. nař. ze dne 24. března 1917 č. 131 ř. z. jest trestným činem proti zákonu ze dne 17. října 1919 č. 568 sb. z. a n., přikázaným §em 1 a) nařízení vlády ze dne 11. listopadu 1919, č. 596 sb. z. a n. pravomoci soudů lichevních.
(Rozh. ze dne 17. února 1920, Kr II 18/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl v zasedání neveřejném zmateční stížnost obžalovaného Š. P. do rozsudku krajského soudu v Uh. Hradišti jako soudu lichevního, jímž uznán vinným přečinem předražování dle § 20 č. 2 a), b) cís. nař. ze dne 24. března 1917 č. 131 ř. z., pokud stížnost tato uplatňovala nepříslušnost lichevního soudu.
Důvody:
Dovolávajíc se ustanovení § 14 odst. 3 zákona ze dne 17. října 1919, č. 567 sb. zák. a nař., vytýká zmateční stížnost naříkanému rozsudku, že soud lichevní nebyl pro tuto trestní věc příslušný. Výtka tato není opodstatněna. Jest sice správno, že § 1, odst. 2 zákona ze dne 17. října 1919 č. 567 sb. z. a n. byla vláda zmocněna vyhlásiti, na které trestné činy se vztahuje trestní řízení před lichevními soudy, a že dle § 1, odst. a) nařízení vlády ze dne 11. listopadu 1919 č. 596 sb. zák. a nař. pravomoci soudů lichevních přikázány byly jen trestné činy proti zákonu ze dne 17. října 1919 č. 568 sb. zák. a nař. o trestání válečné lichvy a proti § 33 nařízení vlády ze dne 27. června 1919, č., 354 sb. z. a n. o úpravě obchodu obilím a mlýnskými výrobky. Za trestný čin proti zákonu ze dne 17. října 1919 č. 568 sb. zák. a nař. nutno však považovati i trestný čin, který jest předmětem v odpor vzatého rozsudku. To vyplývá již z toho, že článek I. právě zmíněného zákona zrušuje ustanovení cís. nař. ze dne 24. března 1917 č. 131 ř. z. jen potud, pokud odporují ustanovením zákona ze dne 17 října 1919 č. 568 sb. zák. a nař., že však nahražuje tato odporující ustanovení současně jinými a že § 7 a násl. zákona č. 568 sb. zák. a nař. stanoví tresty i na předražování, tedy i na činy toho druhu, jako jest čin obžalovanému za vinu kladený. Není tedy správným tvrzení stížnosti, že čin, pro nějž byl obžalovaný žalován, není činem proti zákonu ze dne 17. října 1919 č. 568 sb. zák. a nař. Na tom nemění ničeho ani okolnost, že posléz uvedený zákon nabyl dle čl. II. účinnosti sedmého dne po vyhlášení, provedeném dne 31. října. 1919, tedy teprv 7. listopadu 1919; uvádíť § 30 zákona č. 567 výslovně, že nový zákon nabude účinnosti tímto dnem i při trestných činech, spáchaných před tímto dnem, avšak po 28. říjnu 1918, pokud nedošlo k rozhodnutí první stolice. Pro názor stěžovatelův, že vláda nařízením číslo 596 sb. zák. a nař. obmezila okruh příslušnosti soudů lichevních přesněji a v mezích užších, nežli v původním zákoně bylo myšleno, není proto dostatečného podkladu.

Citace:

Čís. 135. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 203-203.