NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 310.

Podmíněný odklad není o sobě vyloučen tím, že vyžaduje veřejný zájem, by pachatel byl potrestán.
(Rozh. ze dne 18. prosince 1920, Kr II 158/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl v neveřejném sezení odvolání státního zastupitelství směřující proti rozsudku krajsk. soudu ve Znojmě ze dne 14. dubna 1920, pokud jím povolen byl obžalovanému, odsouzenému pro zločin zpronevěry v úřadu dle § 181 tr. zák., podmíněný odklad trestu. Důvody:
Státní zastupitelství brojí v odvolání proti tomu, že obžalovanému byl povolen podmíněný odklad trestu, a poukazuje k tomu, že nalézací soud nechal nepovšimnuto, že obžalovaný již v roce 1917 jako poštovní oficiant zpronevěřil peníz 73 K 55 h, že dále dne 18. srpna 1919, přijav u poštovního úřadu 5665 K, nezapsal peněz těch do denního účtu, nýbrž že je teprve dne 12. září 1919 vyúčtoval a odvedl, že v obou těchto případech stal se beztrestným jen z toho důvodu, že škodu včas nahradil (§ 187 tr. z.), kteréžto okolnosti nasvědčují tomu, že je v nejvyšší míře nespolehlivým a nepoctivým a že se nedá očekávati, že povede pořádný život; státní zastupitelství zdůrazňuje dále, že škoda byla nahražena matkou obžalovaného, že tudíž tato okolnost nemůže přicházeti v úvahu při posuzování charakteru obžalovaného a uvádí ještě, že není důkazů pro doměnku nalézacího soudu, že by byl obžalovaný nutně potřeboval peněz, jež zpronevěřil; mimo to zastává odvolatel názor, že trestní čin, jímž obžalovaný uznán byl vinným, jest takové povahy, že již — nehledíc k jeho osobním poměrům — veřejný zájem vyžaduje výkon trestu. Než nejvyšší soud, uvažuje o podmíněném odkladu trestu, má v souhlase s nalézacím soudem za to, že podmínky jeho jsou dány. Především sluší předeslati, že názor státního zastupitelství, že v případech, ve kterých toho vyžaduje veřejný zájem vzhledem na povahu činu trestného, jest odepříti podmíněný odklad trestu, aniž by se přihlíželo k osobním poměrům odsouzeného, jest právně mylným. Otázku, zda dány jsou podmínky podmíněného odsouzení, jest posuzovati jedině podle zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. V § 1 cit. zákona jest vysloveno, že soud může odložiti výkon trestu peněžitého a trestu na svobodě, nepřesahujícího dobu jednoho roku, má-li z podstatných důvodů za to, že odsouzený povede pořádný život, a že tudíž výkonu trestu není zapotřebí, a § 2 tohoto zákona stanoví případy, ve kterých podmíněné odsouzení, nehledíc k ustanovení § 1, jest vyloučeno. Zákon nemluví tedy o veřejném zájmu a nelze jej vykládati extensivně v neprospěch odsouzeného. Pokud se týče udánlivých zpronevěr (v roce 1917: 73 K 55 h а v srpnu 1919: 5665 K), jest uvážiti, že případ prvý vůbec nebyl předmětem soudního vyšetřování, a že případ druhý nebyl předmětem obžaloby a že v tomto posléz uvedeném případě není nikterak prokázáno, zda se skutečně jedná o zpronevěru. Také polehčující okolnost náhrady škody jest obžalovanému přiznati, poněvadž, třebaže by byla škodu nahradila matka obžalovaného, jistě tak učinila jedině s ohledem na svého syna a na jeho prosbu; tomu nasvědčuje také znění ustanovení § 46 lit. g) tr. z. »snaží-li se s účinnou horlivostí škodu způsobenou napraviti.« Nalézací soud právem také, uvažuje o motivu trestního činu, má za to, že obžalovaný dal se svésti k zločinu tísnící chudobou; nesprávné jest tvrzení odvolání, že pro domněnku tu není důkazu. Vždyť jest prokázáno, že obžalovaný, jak nalézací soud zjistil, v době spáchání činu měl plat 209 K měsíčně bez jakýchkoliv přídavků, a proto vzhledem na nynější drahotu a v uvážení, že obžalovaný jest úplně nemajetný, lze s důvodem za to míti, že byl v tísnivé chudobě, jež ho ke zločinu svedla. Nejvyšší soud v uvážení zjištěných závažných polehčujících okolností, že obžalovaný dosud byl zachovalý, že škoda byla nahražena, že se obžalovaný kajícně doznal, že k činu byl sveden tísnící chudobou a v dalším uvážení zejména také toho, že obžalovaný hned po činu v sebevražedném úmyslu si žíly podřezal a jen náhodou při životě byl zachován, poněvadž ještě včas v bezvědomí ve svém pokojíku svým bratrem byl nalezen, z čehož nad vši pochybnost na jevo vychází, že nad činem svým lítost projevil, kdyžtě pro majetkový delikt i na život si sáhl, má za to, že podstatné důvody nasvědčují tomu, že se polepší, povede pořádný život, a že tudíž výkonu trestu není zapotřebí, jak to požaduje § 1 zákona ze dne 17. října 1919, č. 562 sb. z. a n.

Citace:

Čís. 310. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 427-429.