Č. 2895.

Zdravotnictví: * I. Tvrzením strany, že úřední rozkaz k zabití podezřelého zvířete nepřišel včas, takže zvíře dříve zdechlo, nemůže se nahraditi zákonný postulát (§ 48 zák. o zvířecích nákazách), že náhrada přísluší jenom za zvíře z rozkazu úředního zabité. — II. Podmínkou odepření náhrady podle § 53 lit. a) cit. zák. není, aby držitel zvířete byl pro nějaký přestupek zák. toho odsouzen, nýbrž toliko, aby mu přestupek takový bylo lze přičísti.
(Nález ze dne 21. listopadu 1923 č. 19 749).
Prejudikatura: Boh. 960 adm.
Věc: Josef St. v B. (adv. Dr. Adolf Oppenheimer z Prahy) proti ministerstvu zemědělství (za zúčastněnou stranu JUDr. Jaroslav Jílek, adjunkt české finanční prokuratury v Praze) stran odškodnění za zabité koně.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem zsp-é v Praze z 26. května 1922 nebylo st-li za koně, který byl na základě § 34 zákona o zvířecích nákazách z 6. srpna 1909 ř. z. č. 177 a příslušného prov. nař. z 15. října 1909 č. 178 ř. z. pro domnělou ozhřivku dne 6. května 1922 zabit a u kterého nákaza ta pitvou byla zjištěna, dle § 53 lit. a) téhož zákona přiznáno odškodnění pro přestupek § 17 cit. zák., ježto st-l bez průtahů neoznámil onemocnění tohoto koně.
Týmž výměrem nebylo st-li ani za druhého koně (valacha), který dne 25. března 1922 pošel a u kterého pitvou dne 27. března 1922 úředně zjištěna byla akutní ozhřivka nosní a kožní jakož i chronická ozhřivka plic, dle §§ 48, 51 a 58 uved. zák. přiznáno odškodnění s odůvodněním, že dle ustanovení § 48 cit. zák. přiznává se odškodnění ze státní pokladny toliko za zvířata, která byla zabita z úředního rozkazu nebo která pošla následkem úředně nařízeného očkování, kterýchžto předpokladů v daném případě není.
Náhrada ve smyslu § 53 zák. ve výši sumy stržené za zpeněžitelné části odpadá, poněvadž v daných případech jde o koně onemocnělé ozhřivkou, kteří musili býti zničeni i s kozí.
Odvolání st-lovu žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl z důvodů zsp-é.
O stížnosti uvažoval nss:
Pokud jde o prvního koně, namítá stížnost, že nárok za odškodnění může býti dle § 53 zák. 177/1909 z důvodu existence trestného činu odepřen toliko tenkráte, jestliže příslušný trestní nález, jímž přestupek takový právně byl prokázán, byl skutečně vynesen, kterýžto předpoklad v daném případě není splněn.
Námitka tato nemá v zákoně opory, neboť jak vyslovil nss ve svém nálezu Boh. 960 adm., nestanoví zákon v § 53 lit. a) za podmínku pro odepření odškodnění, aby držitel, jeho zástupce nebo zřízenec byl pro nějaký přestupek odsouzen, nýbrž toliko, aby mu přestupek takový bylo lze přičísti. Je-li tomu tak, zjišťuje příslušný úřad (§ 58), odpovídaje tím na otázku prejudiciální, v konkrétním případě sám na podkladě skutkového materiálu ve správním řízení o nároku na odškodné sebraného. Řešení této prejudiciální otázky jest pak pro otázku náhrady součástkou skutkové podstaty a nss nemůže tudíž otázku prvou podrobiti svému přezkoušení ve věci samé, nýbrž toliko s hlediska odst. II § 6 zák. o ss. Po této stránce pak tvrdí ovšem stížnost, že v daném případě není přestupku § 17 cit. zákona, ježto prý ani vyšetřující zvěrolékař při prvním vyšetřování podezření ozhřivky nekonstatoval a tedy tím méně od laika může býti žádáno, aby takové oznámení o podezření nákazy učinil. Stížnost spatřuje vadu řízení v tom, že úřad v tomto směru nekonal žádných šetření.
Naproti tomu dlužno podotknouti, že povinnost hlásiti nakažlivou nemoc zvířecí není uložena jenom tenkráte, když již bezpečná diagnosa o existenci takové nemoci byla učiněna, nýbrž že hlásiti nutno dle § 17 zák. o zvíř. nákazách již příznaky, které podle vydaného poučení vzbuzují podezření nákazy.
Ze spisů pak jde na jevo toto:
St-l sám při protokolárním výslechu . . . doznal, že kůň ten již o vánocích r. 1921 měl otok žláz, že dne 25. února 1922 kovář Z. radil kočímu st-lovu, aby koně nechal v klidu a zavolal zvěrolékaře; dále prohlásil st-l sám, že dne 28. února 1922 pozoroval u tohoto koně jednostranný výtok z nosu, zmenšenou chuť k žrádlu a otok levé přední nohy.
Kočí st-lův pak vypověděl, že kůň překonav lehké zduření žláz o vánocích tahal až do 25. února 1922, kdy se dostavilo nové zduření; téhož dne pozoroval kočí u koně slabý šedý výtok z nosu. Kovář Z. konečně udal, že dne 25. února 1922 viděl u koně dosti silný výtok z nosu a strupy kolem nosu.
Měl tedy žal. úřad v těchto skutkových zjištěních ve spisech dostatečný podklad pro úsudek, že st-l resp. jeho zřízenec, jemuž byl svěřen dozor na zvířata (kočí) opominul bez průtahu oznámiti příznaky, které podle poučení býv. min. orby jako příloha k min. nař. z 15. října 1909 č. 178 ř. z. vydaného vzbuzují podezření nakažlivé nemoci a to tím spíše, že podle tohoto poučení již jeden neb druhý příznak ozhřivky v poučení ad 4) uvedený sám o sobě činí zvíře ozhřivkou podezřelým.
Za tohoto stavu věci není tedy vadou řízení, že nebylo konáno šetření v tom směru, zda ošetřující zvěrolékař, který byl k nemocnému koni povolán teprve dne 2. března 1922 hned při prvním vyšetření koně podezření ozhřivky vyslovil či nikoliv.
Stran druhého koně odepřel žal. úřad vyplacení odškodného z toho důvodu, že nejsou splněny předpoklady §u 48 cit. zák. Stížnost proti tomu namítá, že není nezbytně potřebí, aby zabití bylo skutečně provedeno, nýbrž že nárok na odškodnění nastává již tím, že zabití koně bylo nařízeno. Podle stížnosti byl výsledek krevní zkoušky 24. března 1922 positivní a dne 27. března 1922 bylo prý skutečně nalezeno, aby kůň byl zabit. V tomto směru však námitka tato nemá opory ve spisech; ze spisů jde na jevo jen tolik, že podle sdělení státního diagnostického a serotherapeutického veterinárního ústavu z 28. března 1922 výsledek II. krevní zkoušky tohoto druhého koně byl sice positivní a že jmenovaný ústav navrhoval utracení tohoto koně, že však zsp vzhledem k tomu, že kůň ten již padl (26. března), zprávu zmíněného ústavu prostě založila. Má-li stížnost na mysli tento návrh zmíněného státního diagn. ústavu, pak jest na omylu, přikládá-li mu význam rozhodnutí o zabití koně, ježto zabití takové dle § 34 cit. zák. naříditi může toliko úřad a nikoli jmenovaný ústav.
Leč ani v tomto případě, kdyby úřad skutečně dne 27. března byl nařídil zabiti druhého koně, který již 26. března zdechl, neměl by st-l nároku na odškodné dle § 48 cit. zák., ježto zákon přiznává nárok za odškodnění jenom za ona zvířata, která »k výslovnému úřednímu nařízení byla zabita« nebo prokazatelně pošla následkem úředně nařízeného očkování. Musí tedy — nehledě k pádu dobytka následkem nařízeného očkování — obě náležitosti býti splněny, t. j. 1. zvíře musilo býti zabito a 2. musilo se tak státi k úřednímu nařízení.
Zákon chtěl zřejmě odčiniti jenom takovou škodu, kterou držitel zvířat utrpěl tím, že o zvíře přišel zásahem veřejné správy.
Na věci ničeho nemění ani st-lem dovolávané ustanovení § 34 cit. zák., podle něhož zabití podezřelých zvířat má v určitých případech býti nařízeno, ježto opatření, která v § tom jsou učiněna, jsou direktivy dané úřadu v zájmu veřejném, neskytají však straně právního nároku na to, aby zvířata jejich byla utracena.
Snaží-li se konečně stížnost dovoditi, že pád koně zaviněn byl tím, že zákazem úředního zvěrolékaře st-li bylo znemožněno, dáti koně přiměřeně ošetřovati, a hledí-li z této skutečnosti vykonstruovati nárok na odškodnění, jest i v tomto bodě stížnost bezpodstatná již proto, že podle předpisů veterinárně-policejních, které úřední zvěrolékař dle spisů dle 3. března 1922 st-li vydal, dvůr st-lův měl býti označen jako zamořený a bez úředního povolení do uzavřené stáje byl přístup dovolen toliko majiteli zvířat, osobám dozorčím a ošetřujícímu zvěrolékaři. Jest tedy tvrzení stížnosti o zákazu ošetřování podezřelého koně v rozporu se spisy.
Pokud se stížnost ke konci odvolává na vývody rekursu, nelze k ní přihlížeti, ježto v prostém poukazu na nějaký spis tvořící část administrativních aktů nelze spatřovati dostatečného konkretisování stížních bodů jaké žádá § 18 zák. o ss.
Ježto žádná z námitek nebyla shledána důvodnou, bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2895. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1033-1035.