NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 94.

§ 24 zákona o tisku. Pro trestnost rozšiřovatele zabaveného článku je lhostejno, že článek otištěn byl z tiskopisu, jenž pro článek ten nebyl zabaven. Pokusem deliktu jest, dá-li pachatel, maje vše připraveno k dalšímu tisku, prozatím zhotoviti jen kartáčový otisk a tento předloží úřadu jako povinný výtisk.
(Rozh. ze dne 23. října 1919, Kr. II 144/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Leona B. do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 7. července 1919, jímž stěžovatel uznán byl vinným pokusem přečinu ve smyslu § 8 tr. z. a § 24 tisk. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje pouze důvod zmatecnosti č. 9 a) § 281 tr. ř. Dovozuje především, že odsuzující výrok pro nedokonaný přečin dle § 24 tisk. zák. není odůvodněn, ježto chybí zákonná známka skutková povahy tohoto přečinu, totiž zabavení tiskopisu. Citované zákonné ustanovení předpokládá vědomé rozšiřování zabaveného tiskopisu. V přítomném případě prý byl článek uveřejněný ve 43. čísle časopisu »Südmährische Volkszeilung« ze dne 26. dubna 1919 str. 2 pod nadpisem »Unsere gestrige Ausgabe« doslovně otištěn z nezabaveného článku otištěného v časopise »Tagesbote für Mähren und Schlesien.« K této námitce obžalovaného bylo by lze přihlížeti jen tenkráte, kdyby zákon prohlašoval za trestné pouze uveřejnění předsevzaté přímo ze zabaveného tiskopisu. Avšak takovéto omezení trestnosti jest zákonu cizí a mařilo by také přímo účel, zabrániti dalšímu rozšiřování obsahu zabaveného díla tiskem. Přečin §u 24 tisk. zák. jest zcela samostatný, dopouští se ho, kdo uveřejňuje tiskem obsah tiskopisu přes to, že byl soudcovským nálezem vysloven a náležitě vyhlášen zákaz jej rozšiřovati. Nezáleží tedy na přímém pramenu, z něhož článek čerpal, ani na tiskopisu, z něhož byl otisknut, nýbrž jedině na tom, že byl obsah zabaveného článku přes úřední zákaz tiskem uveřejněn a tím zákaz porušen. To však je v přítomném případě zjištěno, ježto první soud bere za prokázáno, že obžalovaný otiskl v čísle 43. »Deutsche Volkzeitung« vědomě článek, jehož obsah byl státním zastupitelstvím ve Znojmě pro skutkovou povahu přečinu dle §u 300 tr. z. zabaven a toto zabavení se zákazem dalšího rozšiřování náležitě vyhlášeno. Okolnost, tvrzená obžalovaným již v prvé stolici, že článek téhož obsahu, jako tento zabavený, byl otištěn bez závady v časopise »Tagesbote für Mähren und Schlesien«, není v rozsudku zjištěna a nelze k ní proto přihlížeti. Ostatně by byla pro otázku viny obžalovaného lhostejná, poněvadž mu rozsudek dává za vinu, že vědomě rozšiřoval článek zabavený v »Deutsche Volkszeitungu,« nikoliv v jiném časopise. Rovněž neodůvodněna jest druhá námitka obžalovaného, uplatňovaná proti odsuzujícímu výroku po stránce mentální, že totiž nelze mluviti v přítomném případě o pokusu rozšiřování zabaveného tiskopisu, ježto obžalovaný nepodnikl ničeho jiného, než že pouze předložil povinný exemplář v kartáčovém otisku příslušnému úřadu, v čemž prý lze spatřovati nejvýše beztrestné přípravné jednání. Rozšiřováním dle § 6 tisk. zák. dlužno rozuměti úmyslnou činnost, kterouž činí někdo tiskopis přípůstným individuelně neobmezenému počtu osob. V přítomném případě však přehlíží stížnost, že obžalovaný nezákonným způsobem nejen reprodukoval zabavený článek, dav zhotoviti kartáčový otisk jako povinný exemplář, nýbrž připravil vše k dalšímu tisku, v jehož pokračování mu však bylo úřední intervencí zabráněno. V této činnosti obžalovaného dlužno spatřovati jednání ke skutečnému spáchání přečinu dle § 24. tisk. zák. vedoucí, jehož dokonání bylo zmařeno jen překážkou odjinud v to přišlou, totiž úřední intervencí. Jenom tenkráte by nebyla činnost obžalovaného trestnou, kdyby se byl zdržel dalšího tisku dobrovolně a tím projevil úmysl, nedokončiti trestní jednání. Tomu však v přítomném případě tak nebylo. Rozhodné jest, že obžalovaný předem již měl úmysl, otisknouti článek, jehož obsah byl zabaven a rozšiřování zakázáno, za účelem dalšího jeho rozšiřování, nebude-li mu v tom bráněno úřadem. K tomuto zabránění se strany úřadu však skutečně došlo; jeví se proto úřední zasáhnutí jako překážka od vůle obžalovaného neodvislá, která zmařila dokonání trestního jednání.

Citace:

Čís. 94. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 140-141.