NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 209.

Předražování. V pouhé okolnosti, že hromaděním zboží (§ 23 č. 3 cís. nařízení dne 24. března 1917, čís. 131 ř. z.) mohl býti dán podnět k drancování a tím ohrožen veřejný pořádek, nelze ještě spatřovati obzvláště těžké ohrožení veřejných zájmů ve smyslu § 23 čís. 5 cit. cís. nařízení.
(Rozh. ze dne 12. června 1920, Kr I. 39/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalované Anny Č. do rozsudku krajsk. soudu v Chrudimi ze dne 25. září 1919, pokud jím byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem dle § 23, čís. 3 a 5 cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. z., rozsudek v tomto směru zrušil a uznal obžalovanou vinnou pouze přečinem dle § 23 čís. 3 citovaného cís. nařízení.
Důvody:
Oprávněna jest zmateční stížnost, pokud, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 10 § 281 tr. ř., brojí proti kvalifikaci trestního činu dle § 23, č. 5 cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. z. citovaného cís. nařízení. jenž prohlašuje skutek, spadající jinak pod ustanovení § 23 čís. 1 — 4 zmíněného nařízení za zločin tehdy, byl-li skutkem tím obzvláště těžce ohrožen veřejný zájem. Zmateční stížnost popírá zločinnou kvalifikaci činu, jenž se klade obžalované za vinu dle tohoto zákonného ustanovení a tvrdí, že nedostatek zboží na trhu neprokazuje nikterak těžkého, natož pak zvláště těžkého ohrožení zájmů veřejných, že dále nelze připustiti této náležitosti zločinné skutkové podstaty, poněvadž množství zásob předmětů potřeby obžalovanou z obchodu odnímaných vůbec a v poměru k obvyklým zásobám mírovým zvláště, bylo nepatrné. Rozsudek spatřuje důvod, pro který uznává obžalovanou vinnou zločinem ve smyslu čís. 5 § 23 citovaného cís. nařízení jednak v množství zboží obžalovanou ukrytého, jednak v mimořádných poměrech v době činu hledě zároveň ke značnému vlivu, který mělo ukrytí takového množství na trh za zmíněných mimořádných poměrů. Rozsudek zjišťuje, že odnětí tohoto zboží z volného obchodu ohrožovalo těžce nemajetné vrstvy obyvatelstva města i okresu, které zboží takové nevyhnutelně potřebovalo a ani za velké peníze si ho nikde opatřiti nemohlo, — situace v městě, že byla již tak napjatá a hrozivá, že obchodníci sami prosili politickou správu za ochranu před hrozícím pleněním, poněvadž je obecenstvo a zvláště dělnické organisace podezřívaly, a u úřadu si na ně stěžovaly, že zboží, pro ošacení nutně potřebné, z volného obchodu vyloučili, uschovali a jen pod rukou za vysoké ceny prodávají. Ježto pak bylo nejen členům kontrolní komise pro výprodej levného zboží a potírání drahoty, nýbrž i všeobecně mezi lidem známo, že obžalovaná odstranila z krámu velké zásoby zboží, je ukryla a volnému obchodu odňala, bylo za oné hrozivé situace veliké nebezpečí, že dav lidu nedá se úředními orgány zdržeti od násilností, že dojde k násilnému drancování obchodních místností i bytu obžalované a pak, jak se při podobné situaci stává, i ku drancování jiných obchodů. Než pro tento právní závěr není ve výsledcích řízení a ve zjištěných okolnostech dostatečného skutkového podkladu, zjišťujeť nalézací soud sám, že jednáním obžalované ohrožen byl těžce veřejný zájem a přes to dospívá k závěru, že veřejné zájmy byly zvláště těžce ohroženy. Jak zjištěno, ukryla obžalovaná látky, které v době zatajení (v lednu 1919) měly úhrnnou cenu 46933 K 69 h, a byly z nich ne celé dvě třetiny zboží tak zv. kurantního, ostatek pak zboží méně prodejného. Množství zatajeného tohoto zboží, i když tím, jak správně dovozuje nalézací soud, byly těžce ohroženy veřejné zájmy, nebylo však takové a takové ceny, by se mohlo říci, že zájmy veřejné byly zvláště těžce ohroženy. Také toto množství zabaveného zboží nemělo samozřejmě takového vlivu na trh, aby se mělo za to, že zatajením jeho nastala velmi tísnivá situace pro zákazníky. Okolnost tato vysvítá též z přípisu obchodního gremia ze dne 14. července 1919, dle něhož jednáním obžalované byly sice veřejné zájmy poškozeny, ale toliko v menším okruhu a to hlavně pro její odběratele. Také neplyne ani z výpovědi místodržitelského praktikanta, který předsevzal u obžalované domovní prohlídku, ani šéfa okresní politické správy Č., že by činem obžalované byly zvláště těžce ohroženy zájmy veřejné, naopak vysvítá z výpovědi té, že se tehdy prodávalo dosti zboží. Kvalifikaci zločinnou odvozuje rozsudek též z toho, že takové jednání obžalované lid na nejvyšší míru roztrpčilo a že bylo nebezpečí, že může býti ohrožen drancováním veřejný pořádek. Byť i dle všeobecného znění dotyčného předpisu ohrožení veřejného pořádku drancováním mohlo založiti ohrožení veřejných zájmů ve smyslu § 23, čís. 5 zmíněného cís. nařízení, přece nestačí možnost, že by snad jednáním obžalované povstaly nepokoje. Pouhou touto možností nebyly ještě veřejné zájmy vůbec, tím méně pak obzvláště těžce ohroženy a nelze okolnost tuto odvozovati ani ze zjištění rozsudku. Směrodatny jsou toliko okolnosti plynoucí z činu samého, ne z příběhů, které činem tím nebyly způsobeny. Ani za případné výtržnosti a drancování nebyla by obžalovaná zodpovědná, nýbrž bylo by věcí úřadů, by jim bylo zabráněno. Názor nalézacího soudu, že by obžalovaná byla za daných okolností zvláště těžce ohrožovala veřejné zájmy, nelze tedy uznati správným. Třeba že zatajením látek obžalovanou bylo stiženo stejnoměrné zásobování obyvatelstva látkami, nemohlo přece za vylíčených poměrů zatajeně množství míti na celkový stav zásobování šatstvem tak velikého významu a rozhodujícího vlivu, který vyžaduje se k pojmu obzvláště těžkého ohrožení zájmů veřejných. Objektivně není tedy dán znak skutkové povahy »obzvláště těžkého ohrožení veřejných zájmů.« Kromě toho bylo by však třeba, by obžalované již vzhledem k tomuto znaku skutkové podstaty dokázán byl zlý úmysl, jehož jest třeba ku každému zločinu. Tento zlý úmysl by jen záležel ve vědomí obžalované, že činem svým zvláště těžce ohrožuje veřejné zájmy, toho však zjištěné okolnosti, jak svrchu dolíčeno, nikterak nedokazují.

Citace:

Čís. 209. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 301-303.