NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 139.

Pokus zločinu těžkého uškození na těle dle § 153 tr. zák. jest možný a bude zde, zjištěn-li při bezvýsledné činností přímý úmysl pachatele, přivoditi lehké uškození na těle.
(Rozh. ze dne 19. února 1920, Kr I 640/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Jana H. do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 23. září 1919 pokud jím stěžovatel byl uznán vinným zločinem nedokonaného těžkého poškození na těle dle §§ 8 a 153 tr. z.
Důvody:
Zmateční stížnost bere rozsudek v odpor jen, pokud byl stěžovatel odsouzen pro nedokonaný zločin těžkého uškození nа těle dle § 153 tr. z., v dalším obsahu zůstává proto rozsudek nedotknutým. Zmateční stížnost označuje odsouzení stěžovatelovo dle §§ 8, 153 tr. z. právně pochybeným, poněvadž prý zločin dle § 153 tr. z. trestného pokusu vůbec nepřipouští. Než ne stanovisko rozsudku, nýbrž náhled stěžovatelem uplatňovaný, jest právně mylným. Především jest nesprávné tvrzení stěžovatelovo, že by soud nalézací již pouhý nepřátelský úmysl shledával postačitelným pro pokus zločinu dle § 153 tr. z. Rozsudek zjišťuje výslovně úmysl obžalovaného, jenž úmyslně hodil sekyrkou po svém otci, zasáhnouti tohoto a jej poraniti, vylučuje toliko úmysl, by otec poškozen byl na těle těžce. Neprávem shledává též stížnost rozdíl mezi skutkovou podstatou dle § 152 a 153 tr. z. v tom, že prvá klade těžiště na úmysl nepřátelský, druhá na výsledek poškozující. Jak § 152, tak § 153 tr. z. vyžaduje ku skutkové povaze určitého výsledku, rozdíl spočívá jen v tom, že v případě prvém předpokládá se jako výsledek poškození těžké, kdežto v případě druhém stačí již poškození lehké. Ku skutkové podstatě zločinu dle § 153 tr. z. není třeba, by byl přivoděn činem jeden z účinků uvedených v § 152 tr. z., čemuž zřejmě nasvědčuje poslední věta § 153 tr. z. Jednání vyznačené v § 153 tr. z. jest posuzováno přísněji, ačkoli nevyžaduje těžkého účinku § 152 tr. z., z toho důvodu, poněvadž se týče osob, jež by z příčin rodinných, mravních a veřejných měly u pachatele požívati větší vážnosti a jež chce zákon proto obzvláště chrániti; útočí-li pachatel na takové osoby způsobem, vytčeným v § 153 tr. z., prohřešuje se tím zároveň i proti těmto rodinným, mravním a veřejným ohledům, pročež jeho jednání jest více trestuhodným. Zjištění, že obžalovaný neměl úmyslu, poškoditi svého otce na těle těžce, vylučovalo by ovšem odsouzení pro pokus ve směru § 152 tr. z. (spadající ostatně pod hledisko zvláštního ustanovení § 155 a) tr. z.), není však odsouzení pro pokus § 153 tr. z. na závadu. Ustanovení § 8 tr. z. o pokusu jest rázu všeobecného a má tudíž dle platného trestního zákona místo při každém zločinu, ačli není výjimečně dle skutkové podstaty dotyčného deliktu pojmově nemožným. Tomu však při zločinu dle § 153 tr. z. tak není, jakmile soud, jako v přítomném případě, neobmezuje se na pouhé zjištění úmyslu nepřátelského (postačujícího, nastalo-li lehké poškození k odsouzení pro dokonaný zločin dle § 153 tr. z.), zjistiv spíše přímý úmysl, způsobiti otci poranění lehké. I zločiny, jichž skutková podstata spokojuje se s pouhým úmyslem nepřímým, připouštějí pokus, byl-li výsledek, jich skutkovou podstatu dovršující, pojat přímo v úmysl pachatelův, ačli za tohoto stavu věci nenastává skutková podstata zločinu jiného (zabití, vražda). Toho při zločinu dle § 153 tr. z. není. Byl-li zde tudiž úmysl přímý, směřující k lehkému poškození osoby, tam vyznačené, pak jsou tu veškeré podmínky § 8 tr. z. a nelze shledati závady, by pachatel nebyl odsouzen pro pokus zločinu v § 153 tr. z. uvedeného. Zmateční stížnost bylo proto jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

Čís. 139. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 207-208.