NPD documents search: Boh. adm., 18 (1936)

Čís. 303.

Tím, že obžalobce nenavrhl předvolání svědků, nevzdal se jich výslechu při hlavním přelíčení a může příslušný návrh učiniti po případě i v závěrečné řeči.
(Rozh. ze dne 2. prosince 1920, Kr I. 705/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 19. dubna 1920, jímž obžalovaný byl podle § 259 č. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti života podle § 337 tr. z., rozsudek v odpor vzatý zrušil a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost státního zastupitelství spatřuje důvod zmatečnosti dle § 281 č. 4 tr. ř. v tom, že usnesením nalézacího soudu, prohlášeným současně s vynesením rozsudku, jako nezávažný byl zamítnut návrh, spojený zástupcem veřejné obžaloby s návrhem konečným, by pro případ, nedospěl-li by soudní dvůr k výroku odsuzujícímu na základě výsledků posavadního průvodního řízení, líčení bylo odročeno a by jednak obec R, byla dotázána, které předpisy tam platí ohledně rychlosti silostrojů, jednak by mimo jiné byli svědci Antonín K. a Karel S. k hlavnímu přelíčení předvoláni osobně. Zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění. Oba svědkové byli vyslechnuti za přípravného vyhledávání i udal Antonín Κ., že rychlost, se kterou automobil obžalovaného jel, zavdala svědkovi podnět k tomu, že na řidiče zvolal, by jeli pomalu, dále uvedl, že již rychlou jízdou samou o sobě mohlo snadno dojíti k neštěstí, poněvadž silnice je značně oživena a mimo to nachází se tam elektrická trať; že rychlost byla velmi značná, patrno prý také z toho, že automobil nárazem na tyč roztříštěn byl ve dva díly. Svědek Karel S., četnický závodčí, udal, že automobil jel velmi značnou rychlostí a že sebou následkem rychlé jízdy a nejistého řízení na obě strany házel, že k neštěstí došlo jen následkem tohoto nejistého řízení a rychlé jízdy; rychlost tu označil svědek jako mimořádnou. Státní zastupitelství nenavrhovalo předvolání žádných svědků k hlavnímu přelíčení, naproti tomu učinilo návrh, by při líčení byly přečteny mimo jiné také protokoly o svědeckých výpovědích Antonína K. a Karla S. Podáním, došlým k soudu po podání obžaloby navrhl obžalovaný svým obhájcem, by Karel H. a Antonín Č., vyslechnuti byli jako svědkové mimo jiné také o rychlosti, kterou obžalovaný v kritické době automobilem jel. Byvše při hlavním přelíčení jako svědkové slyšeni, udali jmenovaní: Antonín Č., že o rychlosti nedovede ničeho říci, poněvadž jel tehdy poprvé v automobilu, a že si to představoval mnohem rychlejší, než oni jeli; Karel H., že jel tehdy poprvé v automobilu a že mu to nepřipadalo příliš rychlé. Obžalovaný sám, který při svém výslechu v přípravném vyhledávání uvedl, že jel celou trať a zejména i bezprostředně před místem nárazu rychlostí nejvýš 20 km (za hodinu), tvrdil při hlavním přelíčení, že jel rychlostí nanejvýš 16 km. Tím se situace v otázce, pro posouzení případu zvláště závažné, po případě i rozhodné, podstatně změnila a měl zástupce veřejné obžaloby důvodný zájem na tom, by v případě posavadního průvodního řízení k výroku odsuzujícímu, nebylo se spokojováno s pouhým čtením svědeckých protokolů Antonína K. a Karla S., nýbrž by také tito svědkové byli osobně předvoláni k hlavnímu přelíčení a slyšení samotným soudem nalézacím, poněvadž tím mělo býti soudu umožněno, by dotazy na svědky jedné i druhé skupiny a postavením jedněch tváří v tvář druhým rozpory, mezi jejich dosavadními údaji byly odstraněny a otázka rychlosti, s níž automobil jel, lépe byla objasněna. Ve spojení s tím nebyl bez významu ani návrh na dotaz u obce R., shora blíže označený, neboť případné přestoupení předpisů těch může míti význam pro zodpovědění otázky, jel-li obžalovaný automobilem rychlostí přípustnou či nedovolenou, a tím i pro posouzení otázky jeho zavinění. Nalézací soud, jehož osvobozující rozsudek opírá se v prvé řadě o shora citované údaje svědků Antonína Č. a Karla H., prohřešil se tudíž svým zamítavým usnesením na předpisu § 3 tr. ř., ukládajícím úřadům, činným v trestním řízení, by okolností, sloužících k usvědčení а k obhájení obviněného, dbaly s touž bedlivostí, a porušil takto zákon a zásady řízení, které dbáti káže podstata řízení, zabezpečujícího trestní stihání i obhajování. Tento poklesek jest zřejmě rázu, v § 281 posl. odst., posl. větě naznačeného, a veřejný žalobce tím, že hned po současném prohlášení zmíněného usnesení a rozsudku ohlásil zmateční stížnost, učinil také zadost dalšímu předpisu právě uvedeného místa zákona. Rovněž nevadí, že veřejný žalobce přednesl návrh svůj teprve po skončeném řízení průvodním v závěrečné řeči, neboť i tak učinil jej ještě při hlavním přelíčení, jak to § 281 č. 4 tr. ř. žádá, a nezáleží též na tom, že v obžalobě navrhoval, by výpovědi zmíněných svědků byly přečteny, neboť tím nevzdal se jich osobního výslechu, zvláště, když se situace zatím při hlavním přelíčení podstatně změnila.

Citace:

Čís. 303. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 414-416.