NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 13826.

Předpisem druhého odstavce § 17 ex. ř. byly jen takové spory vyhraženy k rozhodování exekučnímu soudu, které tkví svou podstatou ve skutkové okolnosti, teprve za exekučního řízení vzniklé, takže exekuční řízení samo o sobě jest důvodem žaloby.
Tomu tak není, tkví-li vznik sporu proti vnucenému správci velkostatku ve skutečnosti, že vlastník velkostatku vypověděl žalobce jako zaměstnance velkostatku ze služeb, čímž i vnucený správce se pokládal vázán a vzav výpověd na vědomí, založil na ní další své kroky proti žalobci za exekučního řízení.
(Rozh. ze dne 6. října 1934, R I 1099/34.)
Vnucená správa velkostatku D., na němž byl žalobce zaměstnán, byla vedena u krajského soudu v K. Žalobou, zadanou na okresním soudě v H., v jehož obvodu jest velkostatek D., domáhal se žalobce na vnuceném správci náhrady za bezdůvodné propuštění ze služebního poměru. Námitce věcné a místní nepříslušnosti soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Rekursní soud zamítl námitku věcné a místní nepříslušnosti. Důvody: Prvý soudce odmítl žalobu pro věcnou a místní nepříslušnost dovolaného soudu, jsa právního názoru, že v souzeném případě jest podle § 17 ex. f. příslušným krajský soud v K., u něhož se vede exekuce vnucenou správou velkostatku D. Jest však přisvědčiti právnímu názoru stěžovatelovu, že příslušnost, i věcnou i místní, jest posuzovati ve smyslu § 42 zák. čís. 131/31 Sb. z. a n. o pracovních soudech. Věcná příslušnost dovolaného soudu vyplývá z ustanovení § 42 zákona o pracovních soudech. Podle tohoto zákonného ustanovení náležejí spory uvedené v §§ 1 a 2 cit. zák., pokud není pro soudní okres zřízen pracovní soud neb oddělení okresního soudu pro spory pracovní, k věcné příslušností okresních soudů, ať byla žaloba podána za trvání pracovního, služebního nebo učebního poměru nebo po jeho skončení a ať jest hodnota předmětu sporu jakákoliv. Jest nepochybno, že rozepře o náhradu škody z bezdůvodného propuštění jest sporem ze služebního poměru, jaký má na mysli § 1 cit. zákona. V § 2 uvedeného zákona jest pak příkladmý výpočet (srov. slovo »zejména«) sporů patřících k příslušnosti pracovních soudů a lze tedy právem usuzovati, že všechny spory nejrůznějšího druhu z poměrů v § 1 uvedených náležejí ku příslušnosti soudů v § 42 uvedených, kteréžto soudy jsou pak ve smyslu ustanovení § 1 cit. zák. výlučně příslušné, takže dobrovolné podrobení se příslušnosti jiných soudů nemá právní účinky. Místní příslušnost prvého soudu jest pak odůvodněna předpisem §§ 42 a 3 cit. zák., neboť žalobce (stěžovatel) dle údajů žaloby konal službu (práce) na velkostatku v D., tedy v obvodu okresního soudu v H. Než nelze pustiti se zřetele ustanovení § 44 cit. zák., který obsahuje výpočet předpisů, které nabytím účinnosti zákona o pracovních soudech pozbudou platnosti. Tento výpočet jest jen příkladmý, jak o tom svědčí slovo »zejména«. Z toho jest usuzovati, že nový zákon o pracovních soudech nastupuje na místo všech norem upravujících příslušnost rozhodovati spory uvedené v prvém odstavci § 1 cit. zák. Jest tedy podle toho i příslušnost exekučních soudů stanovená předpisem § 17 ex. ř. naprosto vyloučena v případech, kde spor za exekučního řízení pokud se týče za příčinou jeho vzniklý, jest sporem z pracovního, služebního nebo exekučního poměru založeného soukromoprávní smlouvou, vzniklým mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jaký má na mysli § 1 zák. o pracovních soudech.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Ustanovením druhého odstavce § 17 ex. ř. byly výlučně přikázány exekučnímu soudu k projednání a rozhodování všechny spory za řízení exekučního a z něho vzniklé. Jest především uvážiti, zda spor, o nějž jde, vyhovuje těmto předpokladům zákona, neboť, není-li tomu tak, netřeba ani řešiti otázku, zda výlučná příslušnost exekučního soudu pro spory v druhém odstavci § 17 ex. ř. vytčené, byla změněna předpisy zákona o pracovních soudech ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n. Předpisem druhého odstavce § 17 ex. ř. byly jen takové spory vyhraženy k rozhodování exekučnímu soudu, které tkví svou podstatou v nějaké skutkové okolnosti, teprve za exekučního řízení vzniklé, takže exekuční řízení samo o sobě jest důvodem žaloby. Spor, o nějž jde, tkví však podle skutkového přednesu žalobního v tom, že nový vlastník velkostatku František Š. dal žalobci jednak písemně dne 25. ledna 1933, jednak ústně dne 6. února 1933 výpověď ze služebního poměru a zakázal vnucenému správci, by mu neplnil další platy a deputát, a podle skutkového přednesu žalobcova vyrozuměl vnucený správce dopisem ze dne 29. dubna 1933 žalobce, že vnucená správa béře zatím výpověď vlastníkem velkostatku, Františkem Š-em žalobci danou, na vědomí a vyzývá proto žalobce, by výpovědi této vyhověl a služební byt vyklidil, že pokládá žalobcův služební poměr za zrušený s výhradou soudního rozhodnutí a že sama vnucená správa se žalobcem nevstupuje vůbec v žádný smluvní závazek. Již z tohoto přednesu žalobního jest patrno, že vznik sporu tkví ve skutečnosti, že František Š., jako nabyvatel velkostatku vypověděl žalobce jako správce velkostatku ze služeb, čímž i vnucený správce se pokládal vázán, a, vzav výpověď tuto na vědomí, založil na ní pak další své kroky proti žalobci za exekučního řízení. Otázku, zda tak učinil právem čili nic, lze řeší ti jen při rozhodnutí věci samé, o něž tu však nejde. V souzené věci není tedy exekuční řízení samo o sobě žalobním důvodem, takže by bez exekučního řízení žalobní důvod nemohl obstáti, když základ sporu tvoří výpověď vlastníka velkostatku. Nesejde ani na tom, že vnucený správce tuto výpověď při výkonu vnucené správy snažil se provésti a že pro svůj postup vymohl si souhlas exekučního soudu ve smyslu § 112 prvý odstavec ex. ř. (Srov. též komentář k exekučnímu řádu Neumann-Lichtblau 1928 str. 113.) Spor nemá tedy povahu rozepře v druhém odstavci § 17 ex. ř. naznačené a proto netřeba řešiti jen teoreticky otázku, zda a pokud předpis druhého odstavce § 17 ex. ř. byl zrušen předpisy zákona o pracovních soudech čís. 131/1931. (Srovn. sb. n. s. 13239.) Napadené usnesení, jímž byl uznán okresní soud v H. za věcně i místně příslušný, jest jinak správné (§ 42 zák. čís. 131/31 sb. z. a n.) a dovolací rekurs nemohl míti úspěch.

Citace:

Čís. 13969.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 391-392.